Ukázat Medíkovi ledovce v Ortles, dokud tu ještě jsou

Na alpské pohoří Ortles máme hezké vzpomínky. Nezapomenu, jak jsme na naší první alpské výpravě autem v roce 2020, kdy jsme spali po cestách ve vestavbě, kterou jsme stvořil z několika OSB desek a koberce na balkon (povídání Jak jsme si vyrobili vestavbu na spaní do Rapida a vyrazili do Alp), spatřili ledovcovou čepici Ortleru. Nina měla zrovna v ten den narozeniny a my jsme mířili z Rakouska do Suldenu, abychom vyšli na Vertainspitze, která byla v té době nejvyšší horou, na kterou jsme se vydrápali (výlet Vzhůru nad ledovce a mraky na Vertainspitze v alpském pohoří Ortles). Za Nauders jsme přejeli rakouskoitalskou hranici, kde kvůli covidovým kontrolám stála v opačném směru obří kolona aut, minuli jsme Reschensee, kde mi Nina vyčítala, že jsme se nezastavili u zatopené věže kostela, a nakonec jsme si udělali pauzu nad vesnicí Burgeis, protože se z těch zatáček dělalo Nině špatně. Nebo to možná bylo z croissantu s párkem, který si omylem koupila v rakouském Imstu namísto čokoládového. Sjeli jsme na polňačku, sedl jsem si na louku a přímo přede mnou na obzoru září v letním slunci ledovcová pyramida Ortleru. Nádherná podívaná, i když Nina si to pamatuje možná trochu jinak. Večer jsme pak hledali místo na spaní a chtěli jsme zůstat na obřím parkovišti u lanovek v Suldenu, ale trochu jsme vyměkli ze značek upozorňujících na zákaz přespávání v autech. Takže jsme se vrátili notný kus zpátky na složiště dřeva u silnice vedoucí do sedla Stelvio a ráno jsme dojeli zase zpátky. Tentokrát takto vylekaní nejsme. Já po přečtení komentářů na internetu trochu ano, protože noční návštěva policie není na mém listu přání, ale Nina je v pohodě. Takže už pod rouškou tmy jedeme na úplný konec Suldenu, kde na parkovišti pod lanovkou stojí zhruba 20 dalších obytných dodávek a karavanů. Tak to tu zaparkujeme taky a jdeme spát.

Ještě k těm vzpomínkám. Samozřejmě výlet na Vertainspitze byl i díky bezchybnému počasí parádní, ale i další dva výlety na Cima Rossa di Martello (výlet Ledovce, vodopády, hory i jezera na alpském výletu v italských Ortles) a Monte Confinale (výlet Zamračené Monte Confinale s výhledem na zaledněné Ortles) stály za to. Takže jsem se sem chtěl rád vrátit už dříve, ale ceny ubytování v Suldenu nejsou úplně přívětivé a taky převýšení výletů nejsou s batoletem na zádech úplně ideální. Ale teďka už ceny ubytování a volné termíny řešit nemusíme a Medík už i něco ujde. Samozřejmě to není na výstupy z údolí na vrcholy, které přesahují tři tisíce metrů, ale nějaký hezký okružní výlet by se tu našel. V plánu proto máme výšlap k turistické chatě Hintergrathütte s jezírkem Gratsee vedle ní. Odtud by měl být hezký výhled na mohutné severní stěny Gran Zebrù (Königspitze) a Monte Zebrù s ledovci, které se plazí do údolí.

Ráno to s počasím nevypadá moc dobře, ale pršet nemá, což je dobrá zpráva. Možná by se podle předpovědi měly mraky protrhat a odpoledne by mělo svítit slunce. No uvidíme, protože po výstupu z dodávky si beru rukavice a nedůvěřivě se dívám na konec údolí Suldental, kde se nachází ledovec Suldenferner. Jeho druhá polovina je zahalena v mracích. Naše první kroky vedou mezi krávy a pak podél potoku Suldenbach ke skalnatému prahu, ze kterého padá vodopád a který musíme překonat. Nina se dívá trochu nedůvěřivě, protože cesta na skále není úplně vidět, ale nakonec se z toho vyklube jen pár stupaček a krátký řetěz v nejužším místě. Záhy stojíme nad skálou, za kterou nás čeká rovná planina a pak pěšina klikatící se po travnatých svazích.

Chatu už vidíme na hřebeni po naší pravici. Před námi je stále v mracích zahalený ledovec a nevypadá to, že by se dnes vyčasilo. Čeká nás pár vraceček a já už doufám, že budeme brzo u chaty, protože Medík už je v krosně docela dlouho a asi bude mít hlad. Konečně se dostáváme k prvnímu jezírku se stádem ovcí a od chaty nás dělí už jen krátké stoupání a zbytky sněhu. Ten samozřejmě Medíka zajímá nejvíce a valnou část naší přestávky pak stráví ukazování sněhu svému pěnovému pejskovi a medvědovi. Bohužel třetí do party, kočka, se nám ztratila v Dolomitech, ale všichni víme, že už je na cestě domů, kterou určitě najde (výlet Pěšinou bez turistů s výhledem na dolomitské velikány).

Sedáme si u jezírka a koukáme na mrakem zahalené vrcholy s ledovci. Přemýšlím, jak dlouho tu ještě budou a jsem rád, že je můžeme Medíkovi ukázat. Zatímco holky svačí, běžím na se kouknout ještě o kousek dále na ledovcovou morénu. Fotím pár fotek a vracím se zpátky k jezírku. S mým návratem přichází i slunce a zdá se, že se na nás na chvíli usměje štěstí a uvidíme i vrcholy naproti nám. Mraky odstupují a my máme možnost sledovat dlouhý ledopád i špičatý zaledněný vrchol Monte Zebrù. Chvíli ještě posedíme u jezírka a pak balíme věci a kolem chaty zamíříme dolů.

Před námi se vine stezka zařízlá ve svahu a na některých místech to nemá Nina s nosítkem jednoduché. Pomáhám ji na sypavých úsecích a za rohem už je pěšina schůdnější. Přímo před námi se otevírá výhled na Ortler, konkrétně jeho vysokou jižní stěnu. Medík dneska spát zřejmě nebude, tak se zastavujeme na malé loučce nad morénou ledovce a dáváme si další pauzu. Naproti údolí koukám na Vertainspitze a připadá mi, že z údolí na vrchol je to pořádná dávka převýšení. Tenkrát mi to tak vysoko teda nepřišlo.

Po ledovcové moréně míříme k turistické chatě Langenstein Hütte, ke které jezdí ze Suldenu lanovka. My si těch 400 výškových metrů sejdeme po svých. Čeká nás docela prudký sestup lesem přímo dolů, protože nechceme jít oklikou. Na začátku klesání je taky poslední místo, kde Nina ještě má svoji žlutou softshellovou bundu, jelikož jí někde během sestupu vypadne z boční kapsy batohu. Bohužel to zjišťujeme až když vyjedeme večer na Stelvio, takže vracet se pro ni a hledat ji nebudeme. Přicházíme k autu a vaříme jídlo. S Medíkem se zajdu kouknout na lanovku a dětské hřiště, které je nic moc. S večerem pak Medík putuje na kutě a my vyrážíme na Stelvio. Čeká nás spousta zatáček a skoro nám dojde nafta, ale o tom až v dalším povídání.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Popisovaný výlet k jezerům Gratsee v Ortles měří zhruba 11 kilometrů, nastoupáte na něm okolo 800 výškových metrů a zabere Vám přibližně 5 hodin (náš souhrnný čas pohybu 3:35).

Proč jít: