Údolím Valpelline za zamračenými vrcholy Penninských Alp

Tak zítra nám má začít sněžit. V průsmyku Svatého Bernarda, kde jsme byli včera, má napadnout 20 centimetrů. Stejně tak další dny to vypadá ve vyšších polohách na pořádnou sněhovou nadílku. Takže naši plánovanou návštěvu francouzských národních parku Vanoise a Écrins si necháme na příští rok. Aspoň už mám naplánované výlety. Počasí v okolí Aosty vypadá sice na nic, ale o to víc jsem rád, že jsme si koupili dodávku, protože představa vyhozených peněz za ubytování, kde týden prší a sněží, mi nedělá dobře. O to lepší je, že tady sice bude následující týden sněžit, ale ve francouzkoitalských Přímořských Alpách má být ještě tři dny jasno a teplo. Takže není nic jednoduššího, než si dát dnes poslední výlet a pak se přesunout o pár set kilometrů jižním směrem. No a když už budeme tak na jihu, tak se podíváme rovnou k moři. Já si dva dny pojezdím na kole ve Finale Ligure a holky si můžou hrát u moře. Proč totiž jezdit domů, když mají být u nás povodně?

Plán je tedy jasný. Zkusit štěstí a doufat, že se mraky zase na chvíli roztrhají. Dneska nás totiž čeká pořádná nálož výškových metrů. Z osady Glassier za vesnicí Olomont v údolí Valpelline severně od Aosty máme v plánu vyjít k jezeru Cornet a možná i Inclousa. Pohled na zamračenou oblohu ale dává tušit, že to možná otočíme dříve, protože dívat se na mraky jsme sem nepřijeli. Balíme věci, Medíka házím do krosny na záda a jdeme se poprat s úvodním stoupáním, kdy na dvou kilometrech nastoupáme zhruba 600 výškových metrů. Jde se nám ale nějak dobře a stoupání vyjdeme prakticky na jeden zátah. Už jsme asi rozchození.

Zastavujeme v sedle, do kterého přicházím tak o půl minuty později, než bylo třeba. Přede mnou se totiž tyčila mohutná skalní pyramida vrcholu Mont Gelé, aby stihla zajít za mraky dříve, než jsem vytáhnul foťák. Mraky se převalují kolem nás a i když jdou občas vidět nějaké nižší hory ohraničující údolí, je to jinak tragédie. Nad našimi hlavami stoupá Punta Cornet, která je hned vedle jezera a na kterou jsme chtěli vyjít, ale její vrchol se ztrácí v mraku. A to nás od ní dělí jenom 300 výškových metrů. Vyjdeme ještě kousek, ale nevypadá to, že by se to dnes mělo roztrhat. Sedáme si u rozvalin hospodářských budov a dáváme si svačinu. Potom hledáme s Medíkem nějakou modrou květinu, abychom měli “všechny” barvy do její malé sbírky. Červenou, žlutou a modrou. Není kam spěchat a spíše zvažujeme, že půjdeme zase dolů.

Najednou ale začne více svítit slunce. V žádném případě se nekoná modrá obloha, ale sem tam mezi mraky vykouknou nějaké hory. Tak si říkáme, že půjdeme ještě kousek. Dávám si Medíka zase do krosny a jdeme po prašné cestě vzhůru. Za chvíli přicházíme na rozsáhlou planinu, na které se pasou krávy. Nad planinou se vypíná hradba spousty skalnatých štítů, které ohraničují údolí. Halí je mraky, ale sem tam vykouknou i jejich vrcholy. A mě připadá, že jsme se najednou ocitli v Dolomitech. Je to opravdu hezká podívaná a s Ninou nás současně napadá, že kdyby tady nebyly ty mraky, tak je to monstrózní výhled. A to jsme v “náhodném” italském údolí a nikdy jsem o této hradbě vrcholů neslyšel.

Aby toho nebylo málo, otáčím hlavu a za námi začíná z mraku vykukovat skála s ledovcovou čepicí. Je to takové vtipné, mraky jsou všude okolo, ale ta ledovcová špice z nich vystupuje jen tak lehce, aby se neřeklo. A není to žádný jiný vrchol než čtyřtisícový Grand Combin de Grafeneire. Zase trocha štěstí. Rozhodujeme se, že budeme pokračovat k jezeru Cornet, protože by se to mohlo roztrhat ještě trochu více. Kolem nás je spousta borůvek, takže si před stoupáním nasbíráme celou hrst a pak s nimi krmím Medíka za pochodu. Přicházíme k jezeru a celé údolí máme pod sebou jako na dlani. Přemýšlíme, jestli sejdeme dolů nebo uděláme okruh a půjdeme kolem dalšího jezera Inclousa, ale nakonec vítězí druhá varianta, protože okolní scenérie jsou i v těch mracích nádherné a už nás čeká jen mírné stoupání.

Necháváme za sebou dotěrné krávy a po vrstevnicové stezce míříme k dalšímu jezeru. Pod námi se rozprostírá celé údolí, kterému vévodí Mont Gelé a za ní za sedlem vykukuje na švýcarské straně hranice ledovcová špice La Ruinette. Dělá se docela hezky, ale mám tušení, že tohle slunečné okno dlouho nevydrží. Přicházíme k jezeru, ve kterém se zrcadlí skalní hradba nad ním. Chvíli tu pobudeme a posbíráme pár borůvek, ale se sílícím větrem zamíříme zpátky do údolí.

Chvíli to vypadá, že bude pršet. Jíme poslední tyčinku a těšíme se do auta. Sestup nám jde relativně rychle. Prakticky bez zastávky, ale zato se spoustou písniček na zabavení Medíka docházíme zpátky k dodávce. Pocitově přicházíme z podzimu do léta. Máme docela hlad, takže Nina rozpaluje plotnu a já jdu s Medíkem doplnit vodu z místního pramene. Pak si dáme večeřooběd a já jdu zkoumat, kam do Přímořských Alp zamíříme. Zítra dopoledne zkusím bikepark v Pile nad Aostou. Za sucha by to bylo fajn, ale až na úvodní jízdu celé dopoledne prší. Odhodlání je větší, takže to vydržím do oběda a pak jdu v dešti čistit sebe i kolo. Zavírám zadní dveře a v duchu už se těším na slunce a k moři.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Popisovaný výlet k jezerům Cornet a Inclousa v údolí Valpelline v Itálii měří zhruba 11 kilometrů, nastoupáte na něm okolo 900 výškových metrů a zabere Vám přibližně 4 až 5 hodin (náš souhrnný čas pohybu 3:10).

Proč jít: