Svišti, kam se podíváš v údolí Lauzanier v Přímořských Alpách

Vzhledem k tomu, že má od zítra začít pořádně foukat a pršet, bude výlet k jezeru Lauzanier ve francouzské části Přímořských Alp (Alpes Maritimes, Alpi Marittime) posledním výletem z našich alpských výprav v roce 2024. Probouzíme se v malé francouzské osadě Larche v údolí Ubayette pod sedlem Maddalena. Teploměr dodávky ukazuje jeden stupeň pod nulou a tráva kolem nás je zmrzlá. Ještěže máme topení. Uvnitř totiž máme příjemných dvacet stupňů, ale stejně se mi nechce vylézt zpod peřiny. Chtě nechtě se musíme sbalit a vyjet, aby na nás na parkovišti pod sedlem zbyla nějaká místa. Je sice půlka týdne, ale včera bylo malé parkoviště pod sedlem zcela obsazené (výlet Do sedla Ruburent pod Monte Oronaye na hranici Itálie a Francie) a až ze sedla Maddalena se mi jít nechce. Nasnídáme se proto až po přejezdu.

Zas tak to s parkováním nebylo. Na parkovišti jsme tu dnes mezi prvními. Aspoň si můžeme vybrat dobré místo. Dáváme si snídani ze zbytků, které jsme posbírali v útrobách našich skřínek. Na svačinu už toho moc nezbývá, ale dneska nějak vyžijeme, večer si dáme pizzu a zítra už skočíme do supermarketu ve Finale Ligure. Po snídani se sbalíme, přecházíme silnici a vyrážíme údolím naproti toho, kterým jsme šli včera. Ačkoliv je výlet k jezeru Lauzanier jedním z nepopulárnějších v této oblasti, turistů moc nepotkáme. Asi to bude tím, že je všední den a zítra má začít sněžit.

Od silnice sejdeme na rozsáhlé pastviny. Nad námi, stejně jako včera, je spousta ovcí. Přecházíme malou říčku a zaujmou nás cedule, na kterých je napsáno, že nemáme krmit sviště. Ujdeme dalších pár desítek metrů a ozve se známý pískot. Přímo před námi skotačí na louce párek svišťů. Další tři se vyhřívají na kamenech. A další se na nás kouká s nadějí, že mu dáme nějaké jídlo. Takhle zblízka jsme snad sviště ještě neviděli. Medík má z nich radost, takže tu chvilku postojíme a sledujeme, co svišti vymyslí.

Svišti nás provázejí prakticky celou cestu až k jezeru Lauzanier. Jsou všude. Malí, velcí, vypasení, chlupatí. Někteří se ani neobtěžují pohnout, když jdeme kousek kolem nich. Údolí je pozvolné, ale k jezeru je to relativně daleko. Chvíli necháme Medíka jít, chvíli ji nesu v krosně. Pak přichází stoupání k jezeru, na kterém překonáme hlavní nálož výškových metrů. Medík už sedí v krosně docela dlouho, tak jí zpívám písničku o tom, jak si povídají různá zvířátka. Medík vždycky nadhodí zvíře a zpíváme, jak si vlastě povídají. S písničkou na rtech a třetím opakováním much přicházíme ke břehu jezera.

Jezero není na konci údolí, ale tak zhruba uprostřed. Mě trochu láká pokračovat dále, na takový malý kopec nad jezerem Lauzanier, který je v mapě označen jako La Croix a vedle něho se nachází stejnojmenné jezero. Nechávám tu holky, aby se nasvačily a beru foťák a pokračuji kolem jezera dále. Dal jsem si dalších 200 výškových metrů navíc a za moc to nestálo. Sice jsem měl hezčí rozhled, ale až při zpáteční cestě jsem si uvědomil, že jsme v národním parku a asi by se tu nemělo scházet ze značených cest.

Přibíhám k holkám u jezera a vidím, že koukají na sviště, který by se dal označit za ochočeného. Šmejdí okolo a hledá, co nám upadne od svačiny. V jednu chvíli nám mále vleze do Medíkové krosny. Někteří turisté si asi nepřečetli tu značku na začátku údolí. Chvíli ještě pobudeme u jezera a pak balíme věci. Kontrolujeme, jestli nemáme sviště v batohu a vyrážíme stejnou cestou zase dolů.

Cesta nám utíká relativně rychle. Část z ní jde Medík i po svých. Nad hlavami nám krouží orli a najednou už se tolik svišťů na kamenech nepovaluje. Zřejmě bedlivě pozorují ze svých nor, kdy už vzdušné proudy zanesou orly do vedlejšího údolí. V posledním stoupání před silnicí mě už docela bolí nohy a já už se těším, až budeme sbaleni a vyrazíme k moři. Přejíždíme na italskou stranu a zastavujeme ve vesničce Vinadio, ve které skočím na pizzu. Trochu mě zarazí cena za pizzu, protože je tu zhruba poloviční než normálně. Takže beru 4 ať máme do zásoby.

Medík usíná na parkovišti a my vyrážíme na ligurské pobřeží ke Středozemnímu moři. Dva dny má být ještě hezky, pak se má počasí zkazit i tam. U nás pod kopcem začínají povodně a my máme trochu obavy, jestli vůbec dojedeme domů. Z Finale Ligure se po dvou dnech přesuneme na Gardu, kde si zajdeme na zmrzlinu a pak pokračujeme přes Dolomity, ve kterých trochu nasněžilo. Naštěstí se nevyplňují katastrofické scénáře a jižní Tyrolsko projíždíme nakonec bez problémů. Ale včera tu bylo i v údolí 10 centimetrů sněhu. Strategie je dojet, kam se dá nebo tam, kde nám vystačí benzín. Nakonec Medík docela spí, takže dojedeme do nějaké vesničky za Grazem, kde se na chvíli prospíme. Ráno pokračujeme a zjišťujeme, že se domů asi nedostaneme, protože most v údolí před naší vesnicí, která je na kopci, je zaplavený. Cesta po dálnici je peklo, protože strašně fouká. Když se do toho přidá před Vídní bouřka, není to tedy příjemný zážitek. Vichřice se zbavujeme až za Mikulovem, kde nás vítá slunečné počasí. Nakonec máme štěstí a voda opadává celkem rychle, takže se dá projet přes zmiňovaný most a my nemusíme spát na kopci naproti. Tak jsme doma.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Popisovaný výlet k jezeru Lauzanier ve Francii měří zhruba 13 kilometrů, nastoupáte na něm okolo 450 výškových metrů a zabere Vám přibližně 4 hodiny.

Proč jít:

svišti všude okolo
hezké jezero a malebné alpské údolí

Doporučení:

pokud máte osobní auto, lze si cestu zkrátit a můžete vycházet z parkoviště v mapě označené jako Le Pont Rouge (44.4184936N, 6.8851328E, jede se na něj po prašné a úzké cestě z vesničky Larche; pro dodávky není vhodná (nedá se vyhnout), navíc se na parkovišti nemůže přespávat a často to podle recenzí kontrolují místní strážci národního parku)
naše kompletní výbava na jednodenní i vícedenní výlety – Naše turistická výbava pro rok 2020/2021 (gear list)

Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz