Pastviny pod Monte Mignolo uprostřed italské divočiny

Budíme se do dalšího hezkého rána. K výchozímu bodu našeho dnešního výletu u jezera Lavena to máme kousek. Zhruba kilometr. Dvě zatáčky a stojíme na plácku nad jezerem, které je cílem řady turistů, kteří se vydají na objevnou cestu autem po silnici Strada Provinciale delle Tre Valli klikatící se mezi okolními dvoutisícovými vrcholy. Nutno dodat, že silnice není v nejlepším stavu. U nás by nesla označení polňačka. Šotolina už na některých místech vzala za své a je to hliněná cesta plná výmolů a volných kamenů. Parkujeme vedle místa pro vrtulník, balíme věci, přecházíme silnici a míříme do sedla Rondenino kousek nad námi.

Je to zhruba 300 metrů, takže za pár minut stojíme v sedle a před námi se rozprostírá nádherné údolí. Máme ho v plánu obejít po vrstevnicové stezce a dojít k jezeru Mignolo, které by mělo být schované za kopcem naproti nám. Vzduch je takový čerstvý, jak bývá po bouřce. Viditelnost je taky výborná a v dáli na konci údolí se tyčí skalnatý vrchol, Cornone di Blumone. Pod námi se pase stádo ovcí, zatímco obcházíme údolí a dostáváme se do sedla nad jezerem. Na louce u jezera se prohání několik svišťů. Scházíme k jezeru a je čas na malou svačinu. Já se pak rozhodnu, že vyběhnu na travnatý kopec nad námi, Monte Mignolo.

Nechávám Ninu s Medíkem u horního jezera a stoupám travnatým svahem vzhůru. Za chvíli jsem na hřebeni a pokračuji vysokou trávou až na vrchol. Odtud mám hezký výhled na okolní vrcholy a údolí pode mnou. Svahy okolních hor jsou posety kamennými salašemi. Mnohé už jsou rozpadlé nebo nevyužívané, ale pár jich evidentně ještě funguje. Každopádně si připadám opět jako v divočině. Až na stádo ovcí okolo nikdo není a pěšky by mi trvalo notnou chvíli, než bych se dostal zpátky do civilizace. Fotím pár fotek, zatímco se obloha od západu opět zatahuje a viditelnost už není tak dobrá jako ráno.

Jdu zpátky dolů a společně zamíříme zpátky k dodávce. Medík jde pořádný kus cesty sama. Tentokrát nejdeme po stejné pěšině nad údolím, ale bereme to přes něj. Po cestě nás čeká malý kostelík uprostřed ničeho, který někdo nově opravil. Chvíli tu pobudeme, ale obloha už se docela zatahuje, takže si musíme pohnout k autu, jestli nechceme zase prchat před bouřkou jako včera. Medík putuje k Nině do nosítka, aby se trochu prospala, a pak už míříme přes údolí zpátky do sedla, ze kterého jsme vycházeli. Naše trasa vede přes jednu farmu, kolem které pobíhají ovčáčtí psi. Vzhledem k tomu, že majitelé nejsou nikde k vidění, raději stavení obejdeme. Psi totiž plní svoji ochranářskou úlohu na jedničku a už z dálky na nás štěkají.

Medík spí i s naším příchodem do sedla, takže já jdu napřed nachystat auto, abychom mohli vyrazit. Vypadá to totiž opět na odpolední bouřku. Jakmile se Medík probudí, dáme si ještě oběd a pak zamíříme po silnici směrem dolů. Prvotní úsek do sedla Croce Domini je bezpochyby nejhorší. Ze začátku to jde, ale jakmile cesta zamíří z kopce, objevují se ještě větší koleje a výmoly. Je třeba přejíždět z jedné strany na druhou, ať to nevezmeme spodkem dodávky a i tak to s námi docela hází. V jednou místě se musíme vyhnout náklaďáku s přívěsem o délce kamionu. Naštěstí jsme ho viděli s předstihem a zastavili na místě, kde byla cesta širší. Čtyři kilometry jedeme asi 15 minut, ale konečně jsme v sedle, odkud začíná asfalt. Vyhráno však ještě zdaleka není, protože dolů nás čeká spousta zatáček i míst, kde se nedá vyhnout s protijedoucími auty. S pár zastávkami sjíždíme do údolí, kde je o 10 stupňů více a to vedro nám není úplně příjemné. Tankujeme naftu, ať dojedeme do naší další destinace a přesouváme se k jezeru Iseo. Představovali jsme si druhou Gardu, ale k našemu zklamání nám voda přijde špinavá a pláže v městečku Pisogne také krásou neoplývají. Takže se jenom projdeme k nepěkné pláži, abychom se zase vrátili zpátky k dodávce a vydáváme se hledat místo na spaní. Než zajde slunce je vedro jako prase a když už se konečně setmí, tak se vyrojí doslova mraky komárů, kteří mají nějakou speciální schopnost dostat se i přes naše sítě v oknech. Je na čase zvednout kotvy z tohoto pekla a konečně vyrazit do regionu Aosty. Cesta po dálnici ubíhá relativně rychle a nakonec dojíždíme do údolí Valtournenche, na jehož konci se tyčí Matterhorn. Zítra by mělo být hezky, tak se na něj půjdeme kouknout.