Medíkova první třítisícovka aneb ze Stelvia na Monte Scorluzzo

Jsou situace, které si zapamatujeme na celý život. Cesta po silnici na Stelvio s obytnou dodávkou bude v mém případě jednou z takových situací z více důvodů, ale za některé si můžu sám. S blížícím se večerem vyjíždíme ze Suldenu a stejně jako včera přemýšlím, jestli budeme mít dost nafty. V Suldenu žádná benzínka není, takže abychom dočerpali, museli bychom se vrátit do vesničky Prato, což by znamenalo o minimálně 20 minut delší jízdu a riskovali bychom se, že se Medík při čepování vzbudí. Takže stejné dilema jako včera. Auto při odjezdu ze Suldenu ukazuje dojezd 110 kilometrů. Na Stelvio je to zhruba 25 kilometrů, z toho 500 výškových metrů z kopce a 1500 do kopce. Na sjezd na druhou stranu do Bormia moc nafty potřebovat nebudeme, protože to je pořád z kopce. Nakonec si říkám, že by to mohlo stačit. Tak jedeme. Z kopce se samozřejmě dojezd ještě trochu prodlouží, ale podle ukazatele máme ještě zhruba čtvrt nádrže. Ve vesničce Gomagoi tedy odbočujeme doleva a míříme na Stelvio do výšky 2.758 metrů nad mořem. Projíždíme poslední vesnici Trafoi a za ní na nás číhá 48 serpentin. Zákazová značka pro vozidla přesahující délku 10 metrů nás uklidňuje, že máme dostatečnou rezervu. Prvních 10 zatáček se nese ve znamení tréninku správného najíždění a pak už to jde samo. Akorát, že některé (zhruba 3) zatáčky jsou tak prudké, že si raději couvnu a nebudu riskovat, jestli se přední nárazník setká s kamennými “svodidly”.

Je to řádné stoupání. Většinu cesty jedeme na dvojku, v zatáčkách na jedničku. Dojezd se rapidně zkracuje a na každý ujetý kilometr nám na předpokládaném dojezdu ubyde zhruba deset. V půlce kopce se mi v hlavě začnou honit myšlenky, že se mi úplně nechce vytahovat kolo a jet s kanystrem na benzinku. Teď už ale nezbývá nic, než jet dopředu, protože jednak nechci ty zatáčky sjíždět znovu dolů a zadruhé otočit se by bylo asi trochu komplikovanější. Stále věřím, že dojedeme až nahoru. Zbývají poslední 2 kilometry, 8 zatáček a dojezd nám ukazuje 41 kilometrů. Vypadá to slibně. Bohužel se Medík budí a je jí z těch zatáček evidentně na zvracení. Zastavuju proto u kraje cesty na malém štěrkovém plácku. Chybí tu svodidla a jsme slušně nakloněni. Stojíme metr od kraje, za kterým je hluboká propast do údolí. Aspoň se můžeme kouknout na naši dosavadní cestu. Silnice se klikatí na úbočí jako had a já už bych chtěl být nahoře. Nedá se ale nic dělat, Medík to musí rozdýchat a zkusit znovu usnout. Čekáme a pomalu zapadá slunce. Máme hezký výhled na zaledněný Ortler, ale mně ještě hlodá červík pochybnosti, kolik nafty vezme nastartování, jestli se na tom štěrku rozjedeme a tak dál. Jdu raději ven a podložím zadní kola kamenem. Jen tak pro jistotu. Medík zhruba po půl hodině usíná a putuje zpátky do autosedačky. Startuju a pomalu vyjíždím. Poslední zatáčka je za námi a záhy jsme v sedle. Odbočujeme na parkoviště pod lanovku a parkujeme mezi ostatní obytné dodávky. Na dojezdu svítí 17 kilometrů, takže to vyšlo úplně ideálně. Akorát to byl trochu stres.

Medíka přenášíme dozadu a já si jdu ještě na chvíli ven vyfotit nějaké fotky. Vybíhám na malý kopec Piz da las Trais Linguas, na který je to ze sedla zhruba 5 minut a který se nachází na hranici Itálie a Švýcarska. Slunce už zapadlo, ale pořád není tma, takže fotím pár fotek Ortleru a dalších hor všude okolo mě. Před sestupem koukám, kam bychom vyrazili zítra. Varianty jsou dvě. Buď můžeme jít na Piz Cotschen severně od Stelvia nebo Monte Scorluzzo, které je naopak jižním směrem. Pohledem mi přijde, že lepší bude druhý jmenovaný vrchol. Sbíhám dolů, Nina už je s Medíkem v posteli a já jdu spát taky.

Probouzíme se do chladného, ale prosluněného rána. Obloha je bez mráčků a má být takto celé dopoledne, než přijdou bouřky. Snídáme a přitom povídám Nině, že půjdeme na Monte Scorluzzo a ukazuji jí, že je to tady kousek. Výlet na hodinu. Balíme věci a míříme po prašné cestě vzhůru. Kolem nás jsou ještě zbytky sněhu, které zaujmou Medíka a chvíli u nich postojíme. Pak nahazuju Medíka do krosny, předbíháme zájezd italských důchodců a záhy odbočíme z cesty na pěšinu. Monte Scorluzzo je přímo před námi a zdá se, že při výstupu budeme muset přejít přes sněhové pole.

Posledních zhruba 70 výškových metrů je prudších a jde se na sypkém podkladu. Sníh nám postup moc neusnadňuje a docházíme k místu, kde se drolí skála pár desítek metrů pod vrcholem. Dávám Medíka dolů a jdu to prozkoumat. Jsou tu totiž vychozené asi tři cesty a já bych chtěl jít tou nejsnazší. Ukazuje se, že kolem sněhu to bude brnkačka, takže se vracím, dávám Medíka zpátky na záda a dávám si pozor, abych na důchodce pod námi neshodil nějaký kus skály. Překonáváme nepříjemnou pasáž se sněhem a před námi už se blýská vrcholový kříž a cedule s nápisem 3.094 metrů nad mořem. Medíkova první třítisícovka. Sice s dopomocí, ale na to historie ptát nebude.

Sedáme si na lavičku a dáváme si malou svačinku. Slunce pořád svítí a my jsme uprostřed hor s nádherným výhledem. Kam jen oko dohlédne, tam se tyčí skalní stěny. Nejblíže jsou ledovce pohoří Ortles. Samotnou kopuli Ortleru, nejvyššího vrcholu Ortles dosahující výšky skoro čtyř tisíc metrů, nejde přehlédnout. Dokonce jde vidět, jak po ledovci stoupají turisté/horolezci. Po chvíli klidu docházejí na vrchol i zmiňovaní důchodci, kteří mají radost ze zdolaného vrcholu, ale ještě větší radost mají z toho, že tady vidí Medíka, dvou a půl leté batole, které skotačí na vrcholu. Musíme se proto s nimi vyfotit u vrcholového kříže. Škoda, že se k té fotce nikdy nedostanu, ale pobaví mě představa, že budeme viset někde na nástěnce italského turistického klubu. Všichni pak pokračují na druhou stranu dále po hřebeni dolů a asi je vyzvedne autobus na silnici do Bormia. Medík si ještě chvíli hraje ve sněhu na vrcholu a dělá svým zvířatům sněhové jeskyně. Pak už putuje zpátky do krosny a míříme stejnou cestou dolů.

Na rozcestí s prašnou cestou Medíka zase vysazuji a k dodávce dojde sama. Ve zbývajícím sněhu jí namalujeme kočku, ze které má radost. Přicházíme k dodávce a vyrážíme dolů do Bormia. Čeká nás spousta zatáček a dvě pauzy, aby Medíkovi nebylo špatně. V průběhu naší cesty se nebe zahaluje do mraků, takže jsem rád, že nám to tak hezky vyšlo. Po cestě potkáváme ve stejném směru cyklistu, který za sebou táhne vozík pro děti, ve kterém veze psa. Naštěstí je tu zrovna širší cesta, takže ho předjíždíme, ale v kontextu místního provozu nám to přijde jako zajímavá volba. V Bormiu skočíme do obchodu doplnit zásoby pistáciového krému, zatímco přijde slušná bouřka. Po dešti vyrážíme na hřiště a pak už zamíříme do naší poslední destinace na této výpravě, kterou je tradičně Livigno.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Popisovaný výlet na Monte Scorluzzo měří zhruba 3 a půl kilometru, nastoupáte na něm okolo 350 výškových metrů a zabere Vám přibližně 1 až 2 hodiny (náš souhrnný čas pohybu 1:03).

Proč jít: