Italskou divočinou na Monte Colombine v Alpách

Ráno jsme na Gardě vyrazili na oblíbenou zmrzlinu a croissant. Medíka pak čekalo dětské hřiště a mě notebook s pracovními povinnostmi. Během oběda jsme se přesunuli k jezeru Ledro, u kterého jsem pokračoval v práci a Medík s Ninou se vydaly na procházku. Odpoledne jsme pak konečně mohli vyrazit k jezeru všichni. Medík s Ninou si vzaly plavky a šly okusit teplotu vody. Na večer jsme zamířili na nejlepší pizzu na světě. Je to takový malý pouliční krámek ve vesničce Bezzecca nesoucí název Pizza X TE a dělají tam nejlepší pizzu a focacciu, jakou jsme kdy měli. A to už jsme v Itálii nějaký ten pátek strávili. Kupujeme si pizzu i do zásoby a s přicházející tmou začíná Nina uspávat Medíka. Po úspěšném uspání vyrážíme do další destinace, kterou je v ideálním případě sedlo Dasdana v pohoří Alp, které se italsky nazývá Prealpi Bresciane e Gardesane (v češtině Předalpy).

Po silnici plné zatáček sjíždíme k jezeru Idro a od něj se vydáváme ještě klikatější cestou do vesnice Bagolino. Přijde mi, jakoby se tu zastavil čas. Přitom jsme pár kilometrů od Gardy, která je přeplněna turisty prakticky v jakoukoli roční dobu a působí “uklizeným” dojmem. Tady je atmosféra trochu ponuřejší. Pokud se mi cesta do Bagolina zdála nepříjemná, pravý zážitek nás teprve čeká. Ale asi možná jenom mě, protože Nina stihla na sedadle spolujezdce usnout a Medík spí v autosedačce za mými zády. Tušil jsem, že cesta z Bagolina do sedla Maniva, na které překonáme skoro 1.000 výškových metrů nebude žádný med. Popravdě jsou koukal i na snímky z Google auta, ale ve skutečnosti je cesta ještě daleko užší a v horším stavu, než jsem čekal. Zvláště ze začátku. Kvůli bouřkám a lijákům je silnice na začátku stoupání pokryta vyplavenými kameny různých velikostí. Naštěstí se dají objet. V prvních pár zatáčkách jsou strhnutá svodidla. Je to pořádně do kopce a zhruba v třetí zatáčce potkáme protijedoucí auto, se kterým se naštěstí nějak vyhneme, ale je to o fous a na některých místech blíže nebo dále bychom se určitě nevyhnuli. Aby toho nebylo málo, tak je tu pořádná mlha. Zkrátka ideální cesta. Celkem 18 zatáček, které ubíhají dost pomalu, protože až na výjimky se nedá jet více než 30 kilometrů v hodině. Postupně to ale ubývá a úspěšně vyjedeme do sedla Maniva. Tady se nám spát nechce, takže vyjedeme ještě kousek k sedlu Dasdana a parkujeme na ploše, která asi v zimě složí návštěvníkům několika sjezdovek v okolí. Moc si nedokážu představit, jak tato cesta vypadá v zimě, když trochu více nasněží. Taky přemýšlím nad tím, jestli tu vůbec někdo jezdí lyžovat, protože kvůli trvání cesty je to daleko i pro místní. Je půlnoc a stojíme sami na obří štěrkové ploše. Kde zaparkovat? Asi přímo doprostřed, tady moc lidí v létě nejezdí. Vystupuju z auta a připadá mi to kvůli mlze trochu strašidelné, ale na druhou stranu je to tu rovné a už se mi nechce jet dál. Přijde mi, že jsme uprostřed ničeho. Nikdo tu není. Až na jedno auto jsme nikoho nepotkali. Taková italská divočina.

Ráno nás vítá jasná obloha a hezký výhled do okolí. Přejíždíme přes sedlo Dasdana, které je nedaleko, a zastavujeme o dvě zatáčky níže v sedle, které je v mapě označeno jako Goletto di Ravenola. Dneska máme v plánu vystoupit na nedaleké Monte Colombine, které je jedním z nejvyšších vrcholů v oblasti a třetí nejvyšší horou Předalp. Po obědě mají přijít bouřky, tak doufám, že stihneme námi naplánovaný okruh. Vycházíme a před námi se vine travnatý hřeben, který nás zavede k vrcholovému kříži. Je tu hezký výhled na vesnice v údolí hluboko pod námi. Dáváme si oběd a zjišťujeme, že v mlhavém oparu jde vidět i jižní část jezera Garda.

Zdá se, že bouřka přijde ze západu, ale podle radaru a předpovědi bychom měli mít dost času na to, abychom dokončili plánovaný okruh. Scházíme z Monte Colombine západním hřebenem a následně do údolí ke staré kamenné chatě, která asi v minulosti sloužila pastevcům a dnes je v ní možné přespat (Bivacco Giovanni Grazzini). Po málo prochozené stezce míříme k rozpadlé salaši, kterých je na okolních svazích několik. Některé jsou využívány pro ovce a krávy dodnes. U kamenných rozvalin se stezka stáčí na východ a my po ní zamíříme k jezerům Ravenola.

Vypadá to, že za námi se schyluje k pořádnému lijáku a oblohu sem tam protne blesk. U jezer přemýšlíme, jestli nebude lepší se schovat na verandě místní chatrče, ale nakonec zkusíme dojít zrychleným krokem a občas i během zpátky k autu. V závěru nás čeká trocha stoupání, ale zvuk hromu uprostřed hor je docela motivující. Bouřka nakonec nepřijde a zůstává někde na úrovni jezer zhruba kilometr od nás.

Balíme věci a máme v plánu přejet kousek dál ke zdroji vody, abychom ji mohli dopustit. Rozháníme stádo ovcí na silnici a kolem bývalé základny NATO na vrcholu jednoho z místních kopců míříme po rozbité asfaltové silnici dále. Za základnou se však asfalt ztrácí a najíždíme na šotolinu. Silnice vede po úbočí kopce a je široká jen na naši dodávku. Naštěstí nepotkáváme žádné auto a po zhruba 200 metrech se silnice zase trochu rozšiřuje. K našemu úžasu i po této cestě jezdí náklaďáky o délce kamionů, které někam vozí kámen.

Přijíždíme na naše dnešní nocoviště u další rozbořené salaše a já jdu doplnit vodu. Trochu mě stresuje bouřka, která je tak dva kilometry od nás, ale naštěstí se nám vyhne. Co se nám nevyhne je postarší pár, který zastavuje vedle naší dodávky a jde si to rozdat na lavičku ve svahu nad námi zhruba 20 metrů od nás. A to i když mě vidí, jak od pramene nosím vodu. Paní si pak frndu čváchne při odchodu vodou z pramene a oba zas zmizí v prachu cesty. K našemu překvapení tu za odpoledne projede relativně dost turistů a motorkářů. Asi je to zážitková trasa, ale píchnout pneumatiku bych tu nechtěl.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Popisovaný výlet na Monte Colombine v Itálii měří zhruba 8 kilometrů, nastoupáte na něm okolo 450 výškových metrů a zabere Vám přibližně 3 hodiny (náš souhrnný čas pohybu 2:06).

Proč jít: