Až mraky odejdou z Hornfeldspitze v Nízkých Taurách

Už asi po desáté při zmáčknutí zamykacího tlačítka na dálkovém ovládání naše dodávka zatroubila na znamení toho, že se nezamkly všechny dveře. Postupnou eliminací příčin jsem došel k tomu, že se nezamykají boční posuvné dveře. Jedno je jasné, takhle odjet nemůžeme. Ale co dělat? Je odpoledne před státním svátkem, takže žádný servis už nestihneme, a navíc mě štve to, že jsme skoro celý den strávili balením a zhruba za půl hodinky jsme chtěli vyrazit na naši třítýdenní výpravu do Alp. Zavírání, otevírání, řvaní, prosby ani klení nepomáhají, tak se půjdu podívat, jestli něco nevyčtu z internetu. Dozvídám se, že většina příčin je opravdu na návštěvu servisu. Ale na jednom fóru někdo psal, že nezamykání bočních dveří může být způsobeno tím, že styčné plochy zámku dveří jsou vysušené a je třeba je trochu máznout vazelínou. Příliš nevěřím tomu, že by to mělo závadu opravit, ale stejně teď nemám nic lepšího na práci, takže jdu do garáže pro vazelínu. Máznu piny i plíšky, zavřu dveře, zmáčknu tlačítko zamknutí a očekávám zase zatroubení. A ono je ticho. Teda kromě zacvaknutí zámku. Zvednu nevěřícně obočí a jdu dobalit zbytek. Sice se náš odjezd zhruba o hodinu protáhl, ale aspoň dneska někam pojedeme.

Plán, že dojedeme do Mikulova, tam uspíme Medíka a pojedeme do Rakouska, už po několikáté zatracujeme a dojíždíme opět pouze ke Kroměříži, kde nabereme plnou nádrž nafty a na parkovišti za benzinkou zatahujeme rolety. Poté, co se Nině podaří naší medvědici uspat, přendáváme ji do autosedačky a vyrážíme vstříc Rakousku. Popravdě ani nevím, kam půjdeme zítra na výlet. Rozhodneme se podle toho, kam dojedeme, než se Medík začne budit. To je prostě výhoda obytné dodávky a velmi se mi to zamlouvá. Nejpravděpodobněji ale zní Nízké Taury. Nakonec dojíždíme do města Scheifling, kde parkujeme mezi fotbalovým hřištěm a hřbitovem. Ráno nás budí zvuk sekačky a křoviňáku, protože zrovna dnes v sedm hodin ráno je třeba posekat trávu na hřbitově. Dáváme si snídani a já pozoruji oblohu. V údolí sice svítí slunce, ale okolní hory jsou zahaleny v mracích. Hezky by podle předpovědi mělo být až odpoledne, takže není třeba nikam spěchat. Jako nejvhodnější výlet se nakonec jeví východní hřeben nad sedlem Sölkpass, do kterého to máme odsud zhruba hodinu cesty.

Celý týden byl podle webkamery v sedle mrak a většinou i pršelo a trochu i sněžilo. Dneska to vypadá nadějněji. Přijíždíme do sedla a parkujeme na plácku vedle pasoucích se krav. Přímo nad námi jde občas mezi mraky vidět vrchol Hornfeldspitze, kam máme namířeno. S ohledem na předpověď se rozhodujeme, že se tam vydáme až odpoledne, protože by mraky měly aspoň trochu ustoupit. A tak čekáme. Projdeme se ke kapličce v sedle, které je oblíbeným místem pro motorkáře, koukneme na pasoucí se krávy, které se po chvíli chtějí kamarádit až moc a pak si uvaříme oběd. Medík si pak jde na chvíli schrupnout a já pozoruji, jak se mraky převalují přes okolní vrcholy a pak si jdu lehnout na chvíli taky.

Odpočatí vyrážíme od kapličky v sedle Sölkpass travnatým svahem vzhůru. Mraků je trochu méně než dopoledne, avšak ze severu to trochu zavání deštěm. Po pár desítkách nastoupaných metrů se nám naskytne výhled na vrchol Deneck, na který jsme zavítali před čtyřmi lety (výlet Túra na Deneck, vyhlídkový vrchol v srdci Nízkých Taur). Pod námi se rozprostírá údolí Sölktal s vesnicí Sankt Nikolai, odkud jsme vyráželi před více než pěti lety na vrchol Grosser Knallstein (výlet S podzimním sluncem na Grosser Knallstein v srdci Nízkých Taur), což byl jeden z našich prvních výletů v Alpách. Myšlenky, jak ten čas letí, raději utápím v potu z dosavadního stoupání. Vycházíme na hřeben, odkud jde vidět náš dnešní cíl. Relativně špičatý vrchol Hornfeldspitze.

Sledujeme pěšinu vinoucí se po hřebeni a na rovném úseku vyndáváme Medíka z krosny, aby si trochu protáhla nožičky. Před závěrečným stoupáním putuje zase do krosny a po prudkém úseku s několika serpentinami stojíme u vrcholového kříže. Fotím pár fotek okolí a pak jdu si jdu dát rychlou svačinu za Ninou a Medíkem, abychom po chvíli zamířili zase dolů. Měl jsem sice původně v plánu pokračovat po hřebeni až na Narrenspitze, ale docela fouká vítr a moc teplo není. Zároveň to vypadá, že možná začne pršet. A v dešti se mi moc jít nechce. Takže vzhůru dolů. Zpátky k autu nás zavede stejná cesta a Medík se opět může projít po rovném úseku s výhledem na údolí, ve kterém svítí slunce a asi tam bude i o dost tepleji, než tady.

U auta se ještě chvíli rozhoduji, kam vlastně pojedeme dál, žádný pevný plán totiž nemáme. Spíš jenom takové hrubé obrysy, které se budou tvarovat podle předpovědi počasí. Můžeme jet na sever a zůstat chvíli v Rakousku, nebo na jih a zamířit tradičně do Itálie. Koukám na předpověď a v Dolomitech to vypadá na hezký týden, takže není moc co řešit. Vzhůru na jih. Sjíždíme ze Sölkpassu zpátky a nacházíme hezké dětské hřiště kousek před městem Tamsweg, vedle kterého se bude dát i v pohodě a v klidu přespat. Zítra pak zajdeme nakoupit do Tamswegu a vyrazíme na výlet v “knedlíkových horách” (Nockberge), než se přesuneme do Itálie.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Popisovaný výlet na Hornfeldspitze měří zhruba 3 kilometry, nastoupáte na něm okolo 450 výškových metrů a zabere Vám přibližně 2 hodiny (náš souhrnný čas pohybu 1:18).

Proč jít: