S deštěm na vyhlídku Rampestreken a zatáčky silnice Trollstigen

Počasí si prostě nevyberete. Už při naší cestě údolím Romsdalen nad majestátním Trollvegenem, který je nejvyšší kolmou skalní stěnou Evropy, halí okolní hory těžká mračna. S příjezdem do města Åndalsnes na břehu fjordu Romsdalsfjord začíná mrholit. Kam máme namířeno? Přímo do mraku nad námi. Hřeben Romsdalseggen bývá označován jako jeden z nejhezčích a nejpanoramatičtějších výšlapů na světě. Přes hory Nesaksla a Mjølvafjellet se postupně dá dostat až na vrchol Blånebba tyčící se vysoko nad údolím Romsdalen s nádherným výhledem na okolní hory i skalní stěnu Trollvegen. Je zřejmé, že dneska asi takové štěstí mít nebudeme, ale půjdeme alespoň na vyhlídku Rampestreken pár set metrů nad námi a uvidíme, jak se počasí vyvine tam.

Vyhlídka je velmi populární a míří na ní lidé všech věkových skupin. Výstup k visuté vyhlídce měří sice jenom kilometr a půl, jenže na něm vystoupáme zhruba 500 výškových metrů. Je to docela stoupák, který nám dává zabrat, ale uteče poměrně rychle. Na vyhlídku Rampestreken se čeká fronta, proto si říkáme, že půjdeme ještě výše po kamenných schodech na skalním úbočí Romsdalstrappa a koukneme se, kam až sahá dešťový mrak. Postupně předbíháme autobus českých turistů, na které máme evidentně štěstí, a za pár minut stojíme na vrcholu Nesaksla. Před námi se v mracích objevuje vrchol Høgaksla, Mjølvafjellet je v nedohlednu, nebo spíše někde v mracích. Začíná pršet opravdu hodně a my se s lehkým srdcem otáčíme, protože to dneska nemá moc cenu. Česká skupina pokračuje dále a my jsme rádi, že nás nedrží striktně narýsovaný program cestovní kanceláře. Scházíme k vyhlídce, u které už naštěstí fronta není, koukáme na fjord a město pod námi a fotíme pár fotek.

Naše další cesta vede přes světoznámou silničku Trollstigen, která se klikatí hlubokým údolím mezi horami nad vodopádem Stigfossen. Silnice je v některých místech opravdu úzká, což v kombinaci s karavany a autobusy, o kterých tu opravdu není nouze, vytváří zajímavé situace. Po pár krkolomných vyhnutích se s úspěchem dostáváme nahoru a jdeme se podívat na vyhlídku na údolí a vodopád. Čeká mě nejsmutnější část našeho norského výletu. Počet lidí, který tu je, je prostě neúnosný. Sám sebe se ptám, co tu vlastně dělám. Abych se podíval na klikatící se cestu? Ne, jsem tu proto, abych obdivoval okolní hory a zítra se na jednu z nich vydal. Tam už mě určitě nebudou trápit tyhle davy, které se vyvezou autobusem, vyfotí si selfie, koupí plyšového trola nebo ponožky v obchodu a jedou zase dál. Proč raději nesedí doma a nečumí na televizi, vždyť tohle je konzumní turismus nejhrubšího zrna. A proč se vlastně nevydají do okolních hor, kde je to daleko hezčí, než nějaká zakroucená silnice? Bezohlednost je absolutní. Místo aby si lidi uhli, narážejí do sebe. Ninu doslova srazí idiot čumící do mobilu. Chci pryč, fotím si fotku údolí a vyrážíme najít místo na stan někde dále. Po pár kilometrech nacházíme ideální místo u bezejmenného vodopádu, ale teplota a vítr nás přesvědčuje, že dneska zkusíme přespat v autě. Zítra ráno vyrazíme na hranu Trollvegenu (příspěvek).