Toulání se stanem po Lužických horách

Spacáky na zdi na mě smutně koukají a stan na skříni křičí, že chce jet na výlet. K tomu v průběhu týdne přichází vařič, ešus a plynové kartuše, takže je asi jasné, že jejich přání se brzo vyplní. Zbývá rozhodnout, kam se vydáme. Šumava, Broumouvské stěny nebo Lužické hory? Nakonec vítězí poslední jmenovaná destinace, jelikož předpověď je pro sever republiky o trochu smířlivější. Dešti se asi nevyhneme, ale aspoň nebude pršet celý den. V plánu máme okruh přes tři významné vrcholy Lužických hor, a to Luž, Hvozd a Klíč. Jako výchozí místo volíme malou vesničku Svor, která se nachází přímo pod Klíčem. Při plánování jsme ještě zvažovali, jestli se nepodívat také do nedalekého skalního města Sloup, ale to už by se nám okruh nepříjemně protáhl a navíc by v něm bylo docela dost nezáživných asfaltových částí. Tak snad někdy jindy.

Jako správní trampové bychom možná měli jet na výlet vlakem, ale při pohledu na vlaková spojení, raději volíme pohodlnější způsob dopravy a v sobotu dopoledne házíme batohy do kufru auta a míříme na sever. Ve Svoru parkujeme na plácku u obecního úřadu, následuje poslední kontrola vybavení a pak už vyrážíme vstříc našemu prvnímu cíli, Klíči. Jeho kuželovitý tvar dává tušit, že se v závěru asi trochu zapotíme. Naše záda už trochu odvykla těžším batohům, takže to ze začátku není žádný med. Na to si ale brzo zvykneme. Z vrcholu Klíče máme parádní kruhový výhled na všechny strany včetně našeho celého dvoudenní putování. V parném oparu je možné rozeznat Ješťed, ale náš spíš zajímá naše trasa Jedlová, Luž i vzdálený Hvozd s jeho dvěma vrcholy. Odsud to vypadá, že je to docela daleko. Na obzoru se taky hromadí bouřkové mraky, takže se slejváku asi nevyhneme. Nezbývá proto nic jiného než přijmout osud a aspoň si chvíli odpočinout se svačinou v ruce. Sice jsme od auta ušli asi dva kilometry, ale je čas oběda. To je tak když si v sobotu trochu přispíte. Hovězí v housce chutná o to lépe, když si uvědomím, že na večeři nás čeká nějaké instantní jídlo ze sáčku, které máme v plánu vyzkoušet, konkrétně jeho poživatelnost při delších výletech.

Po několika minutách vyrážíme z Klíče dolů a čeká nás pochod po lesních cestách až pod Jedlovou. Za Velkým Bukem nás déšť přeci jen dohoní, ale je to jen krátká přeháňka, která za chvíli ustává. Naším dalším cílem jsou Jelení skály (označované také jako Konopáč), ze kterých máme kvůli okolnímu porostu pouze omezený výhled na Jedlovou a okolní kopečky. Rozhledna na Jedlové vypadá lákavě, ale moc se nám nahoru nechce a proto Jedlovou obcházíme a míříme k zřícenině hradu Tolštejn. Cedule lákající na pivo Kocour Ninu před stoupáním na hrad dostatečně povzbudí, ale záhy zjišťujeme, že v zašlém bufetu/chatě žádné kocoury nemají. Nepohrdneme ale náhražkou v podobě třináctky z nedalekého Cvikova, která v nás záhy mizí stejně rychle jako my z této putyky.

Klesání od Tolštejnu prověří stav kolen a následné stoupání pod Ptačinec otestuje naše lýtka. Oba testy jsou úspěšně za námi, naopak před námi se vine úzká pěšina po jehličí, která kopíruje státní hranici. Záhy se dostáváme pod Luž a můžeme si zvolit, jestli vystoupíme z české nebo německé strany. Volíme prostřední cestu, a to neznačenou cestičku přímo podél hraničních patníků. Na pěšině míjíme staré betonové sloupky, které připomínají minulost. Jak to tu vypadalo, když tu byl plot a chodili tu pohraničníci ve stejných stopách jako jdeme my? Z přemýšlení mě vytrhne kamenné pole, které hodně prudce stoupá nahoru. Takový stoupáček jsem tu teda nečekal, na stometrovém úseku nás čeká asi 65 výškových metrů na vrchol Luže. Výhled ale stojí za to. Slunce se pomalu sklání k obzoru a ta lavička je tu jak na zavolanou. Chvíli se díváme do kraje a následně pokračujeme na vrchol Luže, který je od nás už jen pár metrů.

Pro sestup z Luže opět volíme pěšinu po hraničních patnících, avšak záhy odbočujeme na cestu na německé straně, protože to po ní půjde přeci jen o trochu rychleji. Za osadou Waltersdorf opět následujeme neznačenou ale dobře prochozenou pěšinu podél státní hranice, která nás zavede ke Krkavčím kamenům. V potoku Svitavka pod nimi máme v plánu nabrat vodu, ale bohužel se z potoku vyklube kaluž. Musíme proto sejít trochu níž směrem k Dolní Světlé, kde nacházíme ideální místo na stan a kde je potůček již trochu vydatnější. Filtrujeme vodu, kterou následně uvaříme a zkoušíme kuře se smaženou rýží. Najíst se z toho asi dá, ale hitparáda to není. Se západem slunce zalézáme do spacáků a posloucháme štěkání srnců, kterým jsme zřejmě obsadili oblíbenou loučku.

Ráno se budíme v pravou chvíli na východ slunce, které se dere nad hradbu stromů na obzoru. Nejlepší přírodní divadlo a my máme lístky do první řady. Čajík po ránu bodne, stejně jako probiotická kaše, což je další z našich experimentů. Po snídani nás čeká opruz v podobě balení mokré plachty stanu. Rosy bylo opravdu hodně. Všechno se nám podaří nasoukat do batohů a míříme zpátky ke státní hranici. Mezitím si ještě za pochodu vyndáme dvě klíšťata. V průběhu dne objevím ještě další tři, jak po mě lezou.

V bludišti malých skal se dostáváme do vesničky Hein, ze které nás čeká stoupání na Hvozd. Volíme asfaltovou cestu a po pár minutách jsme nahoře. Výhled po ránu je opět parádní a my si můžeme z výšky prohlédnout naší dosavadní cestu. Klíč se zdá být docela daleko od nás, odhadem nám zbývá okolo 15 kilometrů. Dáváme napůl poslední jídlo v podobě müsli tyčinky s tím, že do dvanácti jsme u auta a pak skočíme do obchodu. Po zelené a následně modré turistické značce se přes nekonečné lesy, které se střídají s loukami, dostáváme do Mařenic. Od našeho cíle nás dělí už jen jeden kopec, Trávnický vrch, který obejdeme po lesních cestách.

Průchod dvěma zapomenutými vesničkami Naděje a Rousínov má zvláštní nádech. S roubenkami se vracíme o hodně let zpátky v čase. Lesní asfaltka, která je mezi nimi, nás vůbec nepotěší. Nohy bolí, ale cíl už je na dosah. Podél železniční trati scházíme do Svoru a házíme batohy do auta. Myslím, že jsme stan i spacáky provětrali dostatečně.

Praktické informace

Vzdálenost:

Popisovaná trasa přes Klíč, Luž a Hvozd v Lužických horách měří zhruba 43 kilometrů, převýšení činí zhruba 1.650 výškových metrů.

Časová náročnost:

Trasu jsme si rozložili na dva dny. Celkově jsme pochodovali zhruba 11 hodin (celá trasa se dá stihnout při rychlejším tempu za den nebo, pokud plánujete výlet jen na jeden den, si trasu můžete zkrátit a po sestupu z Luže pokračovat do Horní Světlé po červené a pak po zelené turistické značce a kolem Suchého vrchu se vrátit do Svoru).

Proč jít:

  • nenáročný vandr, který vyčistí hlavu
  • nekonečné lesy, ve kterých moc lidí nepotkáte (až na vrcholy Klíč, Luž a Hvozd)
  • hezké výhledy po okolních kopečcích

Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz

Trasa přes Klíč, Luž a Hvozd v Lužických horách
Trasa přes Klíč, Luž a Hvozd v Lužických horách (po kliknutí na mapu budete v novém okně přesměrováni na Mapy.cz)