České Švýcarsko přes vyhlídky Jetřichovických stěn a soutěsky Kamenice

Národní park České Švýcarsko je jednou z nejvíce navštěvovaných turistických lokalit v České republice. Sluší se dodat, že zaslouženě, stačí se totiž podívat na pár fotek na internetu. Před plánováním výletu jsem proto pořád váhal nad tím, zda jet, protože sice to tam bude hezké, ale asi tam bude kotel lidí, což na našich výletech zrovna nevyhledáváme. Nakonec se ukázalo obojí jako pravdivé, nicméně přírodní krasy vyvážily znechucení nad lidmi, kteří se zkrátka neumí v přírodě chovat, ale nebudu předbíhat.

Vyrážíme z Prahy vlakem v šest hodin ráno v bláhové naději, že se vyhneme největším davům. Po strop narvaný autobus z Děčína směrem do Hřenska, který nás zaveze na výchozí místo naší trasy pod Pravčickou bránu, nás však rychle vyvádí z omylu. Na zastávku pod Pravčickou bránu přijíždíme o půl hodiny později, než předvídal jízdní řád. Naštěstí se prodíráme zavčas autobusem a skoro sami stojíme na zastávce uprostřed lesa. Plný autobus míří dále. Přemýšlím, zda jsme tu správně, vždyť na Pravčickou bránu je to odtud nejblíže. Nina mi ale vzápětí vysvětluje, že někde psali, že je to z druhé strany mírnější kopec. Aha, no tak aspoň půjdeme sami, což jsem nečekal. Na Pravčickou bránu je to coby kamenem dohodil, krátký kopec, sotva patnáct minut a jsme u ní. Teprve tady nám dochází, proč s námi nevystoupili lidé z autobusu. Pravčická brána, respektive restaurace Sokolí hnízdo pod ní, se otevírá až v deset hodin. A s ní se otevírá přístup i na vyhlídky naproti Pravčické brány, které jsou momentálně zpoplatněny 75 korunami. Zajímavé. Každopádně, nehodláme tu čekat dalších 45 minut, Pravčická brána překvapivě není našim hlavním dnešním cílem. Tím jsou Jetřichovické stěny a jejich skalní hrad Šaunštejn a vyhlídky na Rudolfově kameni, Vilemínině stěně a Mariině skále.

Úzkou pěšinou kolem skal proto pokračujeme po červené turistické značce směrem k vesničce Mezná. Zážitek z masivních skalních stěn nad námi trochu kazí hluční „turisté“, které jde slyšet přes celé údolí už 15 minut dopředu. Po pár setkáních vzdávám zdravení. Nikdo mi neodpovídá. Jak říkám, jsem v malé nadmořské výšce a moc blízko města. Tady se prostě asi nezdraví, čest výjimkám. Víc než půlka lidí, které potkáme, jsou navíc Němci. Mladí se neobtěžují a ti staří se tu rozhlížejí, jak za Reichu.

Až po vesničku Meznou potkáváme v protisměru čím dále tím více turistů, nicméně pak se situace uklidní a my jdeme úplně sami. Čeká nás krátké stoupání na vrcholek Větrovec a poté už Malá Pravčická brána, na které jsme aspoň na chvíli sami, než přichází další větší skupinky turistů.

Následuje hezká lesní pěšina pod skalami a po chvilce stojíme pod skalním hradem Šaunštejn, který v minulosti sloužil jako úkryt loupežníkům. Nahoru nás zavede několik žebříků, jeden z nich vede docela v úzké skalní průrvě, kde musím chvíli dřít batohem. Ještěže tu nepotkáváme někoho s více kily, čemuž bych se vůbec nedivil, protože by mohl zaseknout přístup na celý den. Z vrchu skal máme nádherné výhledy do okolí, ale čas kvapí, a jelikož toho máme v plánu dnes ještě hodně, po krátké pauze pokračujeme dále do hlavní části Jetřichovických stěn.

V Jetřichovických stěnách už je koncentrace turistů o poznání řidší, potkáváme pouze skupinku německých turistů, složenou z paní, která by byla v klidu schopna onu průrvu zaplnit, a dvou pánů, u kterých mám problém rozeznat, jestli jsou bezdomovci nebo ne. Jeden z nich si navíc zapaluje cigaretu. Připomínám, že jsme v lese a navíc v první zóně národního parku. Lidi, kteří si na výletě zapálí, nejlépe do kopce a roztáhnou se přes celou stezku, že je není možné předběhnout, moc nechápu. Pro Ninu však je zapálená cigareta stejná jako rudý šátek pro býka, a jde se zhostit noblesního úkolu, který spočívá v poučení pána o tom, že se tady kouřit nesmí. S podivem se jí podaří přesvědčit pána, aby cigaretu zase típnul. Já si jen pomyslím něco o větrných mlýnech a o tom, že čím více je na určitém místě lidí, tím více se zvyšuje koncentrace ignorantů a debilů. České Švýcarsko je toho zatím zářným příkladem, ale počítali jsme s tím dopředu, takže aspoň já jsem stále klidný. Je krátce po poledni a teploměr ukazuje skoro 30 stupňů. Potím se jak prase před porážkou, dochází nám voda, přesto však značná část turistů zvolila na dnešek riflové komplety nebo softshellové bundy a kalhoty. Obuv návštěvníků je taky pestrá, samozřejmě vládnou balerínky, conversky a není nouze o boty na podpatku.

Následuje úsek, na který jsem se nejvíce těšil, vyhlídky Jetřichovických stěn. Jako první nás čeká Rudolfův kámen na vrchu Ostroh. Nahoru nás zavede opět několik žebříků a stupaček. Pokud se bojíte výšek, nemusíte se nutit lézt nahoru, opravdu to není povinné. Je to lepší než pak blokovat všem ostatním cestu, když se mentálně zhroutíte, z žebříku vedoucího na skálu. Výstup nám trvá kvůli rozklepaným pubertálním holčinám o trochu déle, ale na vrchu jsme za trpělivost odměněni parádním výhledem na okolní krajinu. Naproti vidíme další dvě vyhlídky, na které máme namířeno, a to na Vilemíninu stěnu a Mariinu skálu.

Z Rudolfova kamene proto pokračujeme dále po červené turistické značce mezi skalami a po chvíli přicházíme na Vilemíninu stěnu, odkud máme famózní výhled na celou krajinu s okolními Jetřichovickými stěnami.

Pár set metrů od Vilemíniny stěny se nachází poslední z dnešních vyhlídek, a to Mariina skála. Abychom se dostali k malému altánku na jejím vrcholu, musíme vystoupat po schodech, které vedou v srdci skály. Z vrcholu se nám opět nabízí nádherný výhled na okolní krajinu i na obec Jetřichovice pod námi, kam máme namířeno.

Ačkoliv máme v nohách již okolo 20 kilometrů, když už jsme tady, je třeba navštívit další zdejší atrakce, a to přívozy přepravující návštěvníky v Divoké a Edmundově soutěsce. Kamarádka mě varovala, že na nich bývají docela dlouhé fronty, ale třeba už to později odpoledne bude lepší než přes den. Z Jetřichovic proto jedeme autobusem pár zastávek k Divoké soutěsce, abychom si ušetřili kilometry po asfaltu. Od zastávky autobusu to máme asi dva kilometry nejprve po lesní cestě a pak podél řeky Kamenice k prvnímu přívozu v Divoké soutěsce. Vzhledem k tomu, že nám došlo pití a hospoda v Jetřichovicích byla zavřená, tipujeme, jestli bude u přívozu nějaké občerstvení. „Hele, je tam, dívej, kolik tam sedí lidí.“ říká Nina. Já jí na to říkám, že to bude řada na tu loďku. Samozřejmě že je to řada na přívoz. Půl hodinu čekání na třetí loďku v pořadí si krátíme tím, že sníme všechno jídlo, které máme.

Plavba následně uběhne nečekaně rychle a my míříme ve vláčku turistů do Edmundovy soutěsky, kde nás čeká druhá plavba. Po cestě už občerstvení nacházíme, takže si dáváme desítku Bernarda za lidových 50 korun, abychom zjistili, že chutná trošku zředěně. Na druhou stranu žízeň uhašuje spolehlivě. U Edmundovy soutěsky zjišťujeme, že řada může na přívoz být ještě delší. Docela si nedovedu představit, jak to tu vypadá o víkendu o prázdninách. Aspoň mám chvíli čas na zachycení slunce sklánějícího se nad skalami, které lemují soutěsku.

Máme štěstí a na naši plavbu dostáváme převozníka, který zjevem i projevem trochu připomíná kapitána Jacka Sparrowa, takže se i trochu zasmějeme. Přemýšlím nad tím, kdo vymýšlel pojmenování okolních skalních útvarů a viděl v tom tvary, bytosti a postavy, které nám jsou naším kapitánem prezentovány. Vidím sotva polovinu z nich. Abych viděl všechny, potřeboval bych vypít o dost víc piv. To bych potom přišel i s nějakými dalšími pojmenováními skalních útvarů. I když nevím, jestli bych překonal líbající se opice.

Z Edmundovy soutěsky to máme do Hřenska zhruba dva kilometry. Cesta uběhne podél proudu Kamenice poměrně rychle a my stojíme skoro na začátku naší trasy. Následuje čekání na autobus, který se na dalších zastávkách opět plní k prasknutí. Pak už jen zbývá cesta vlakem zpátky do Prahy. Někomu možná přijde, že jsem moc kritický, ale tolik lidí, co jsme dneska potkali, potkáme obvykle na výletech za celý rok. Ale je to prostě daň za to, že se jedná o populární, ale hlavně nádherné místo. Chtěl bych říct na shledanou, ale příště se vydáme do nějakých odlehlejších končin.

Praktické informace

Vzdálenost:

Popisovaná trasa z Hřenska přes Pravčickou bránu a Jetřichovické stěny do Jetřichovic měří zhruba 20 kilometrů. Trasa od zastávky autobusu u Divoké soutěsky do Hřenska měří 5 a půl kilometru (bez trasy ujeté loďkami).

Časová náročnost:

Trasu z Hřenska do Jetřichovic (20 kilometrů) jsme absolvovali za zhruba 5 hodin se zastávkami na svačinu a focení. Od zastávky autobusu u Divoké soutěsky do Hřenska (5,5 kilometru) nám to trvalo 3 hodiny hodiny (záleží hodně na tom, kolik lidí je ve frontě před Vámi).

Proč jít:

  • nádherné scenérie Českého Švýcarska
  • skvělé výhledy z Jetřichovických stěn
  • hezká plavba v Divoké a Edmundově soutěsce

Doporučení:

  • trasa se dá poměrně snadno zkrátit, můžete skončit již v Mezné a jít rovnou na plavbu soutěskami, nebo se vydat kratší cestou do Jetřichovic, ochudíte se ale o to nej z tohoto výletu, kterými jsou podle mě vyhlídky Jetřichovických stěn
  • pro absolvování trasy je docela důležité chytit autobus z Jetřichovic do Divoké soutěsky, zkontrolujte si předem, kdy jede (v opačném případě se připravte na podstatné prodloužení trasy v podobě asfaltového přesunu do Divoké soutěsky)
  • vyhlídky na Pravčickou bránu se otevírají až v 10 hodin
  • zkontrolujte si, kdy jede poslední přívoz v Divoké a Edmundově soutěsce

Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz

Popisovaná trasa napříč Českým Švýcarskem
Popisovaná trasa napříč Českým Švýcarskem (po kliknutí na mapu budete v novém okně přesměrováni na Mapy.cz)

Podívejte se také na ...

Pokud se ti naše stránky líbí, dej o nich vědět svým známým! Díky.