Pár metrů od ledovců nad Yoho Valley na Iceline trailu

Do Yoho Valley jsem se před naším odjezdem do Kanady hodně těšil, stačí kouknout na fotky na internetu. Nádherné vodopády Takakkaw Falls a několik stezek, které vás provedou údolím nebo vás vezmou nahoru nad něj k ledovcům. Jenže k tomu, abychom se do Yoho Valley dostali, musí být otevřená cesta (Yoho Valley Road), která vede právě k tábořišti pod Takakkaw Falls, odkud vychází všechny turistické trasy po údolí. Už před odjezdem do Kanady zjišťuji, že letos bude cesta otevřena kvůli sněhu asi v půlce nebo koncem června. Původně jsem měl naplánovanou návštěvu údolí při našem pobytu v Goldenu, nicméně cesta stále nebyla otevřená. Už jsem se proto smířil s tím, že se do údolí podíváme možná na konci naší kanadské expedice, když budeme přejíždět z Jasperu zpátky do Vancouveru, ale při plánování dalšího výletu z Canmore mě napadne podívat se, zda není cesta otevřená a ona je. Rozhodování je o to snazší, že v Canmore a Banffu má opět celý den pršet, zatímco v Yoho by pršet nemuselo.

Před vesničkou Field kousek od hranice národních parků Yoho a Banff odbočujeme na Yoho Valley Road, na které nám zároveň poprvé zkontrolují, zda máme kartičku na vstup do národního parku. Všechno v pořádku, můžeme vyrazit. Už samotná cesta údolím k Takakkaw Falls mezi horami s hučící řekou stojí za to. Nádherně modrá voda se převaluje přes obří balvany, zatímco stoupáme po úzké cestě dále do údolí. Na parkovišti nacházíme jedno z posledních míst a naše kroky jako první vedou ke skoro 400 metrovým vodopádům Takakkaw Falls. Počasí je kupodivu lepší než předpověď a já s úsměvem vytahuji sluneční brýle. U vodopádů se na chvíli zdržíme, protože jsou skutečně impozantní.

Před cestou do Kanady jsem měl naplánovanou cestu po Iceline trailu, který by nás měl zavést pod Emerald Glacier. Ze stránek kanadských parků však zjišťuji, že tuto cestu nedoporučují kvůli značnému množství sněhu. Ráno tedy „přeplánuji“ výlet na vycházku celým údolím k Twin Falls a Marpole Lake. Na kameni pod Takakkaw Falls ale zkoumám horu (Michael Peak a The Vice President) naproti, kde by měl Iceline trail vést. Na moc sněhu to nevypadá. Navíc na konci údolí, kde jsou Twin Falls, to se sluncem vypadá docela bídně. Touto úvahou vracím Iceline trail zpátky do hry. Však sněhu jsme tu zažili už hodně a vždycky platí, že dojdeme, kam dojdeme.

Iceline trail začíná kousek od parkoviště u tábořiště. Naše úvaha, že přejedeme autem k začátku trasy se rozplývá, když je na malém plácku, kde chceme nechat auto cedule se zákazem parkování. Chvíli uvažujeme, jestli nás odsud může někdo reálně odtáhnout, ale pak se pro jistotu vracíme na tábořiště a toho asi půl kilometru dojdeme pěšky. Již od výchozího bodu se obávám, že začátek cesty povede přes stromy popadané kvůli lavině. A nemýlím se. Následuje tak asi půl hodinový boj, kdy se snažíme najít mezi popadanými stromy cestu. V momentě, kdy si říkám, že na to seru a jdu na Twin Falls na nás volá jiný turista, který se vrací shora, že cesta je tady. Využíváme tuhle příležitost, abychom se zeptali, jak daleko došel a říká nám, že jenom po Hidden Lakes. Dál byl už na něj hluboký sníh. Jeho tenisky mu nepřidávají příliš relevance, ale poděkujeme a pokračujeme po již udržované pěšině dále.

K Hidden Lakes je to kousek, akorát musíme odbočit z Iceline trailu, takže si trochu zajdeme. U odbočky začíná zároveň i sníh, ale zatím je jenom po kotníky, takže k jezerům se dostáváme bez problému. U průzračného jezera si dáváme první svačinu na posilněnou. Jestli bylo někde v Kanadě místo, kde jsem se reálně bál, že bychom mohli zblízka potkat medvěda, tak to bylo tady. Naprosto neprostupný les, naše svačina a to, že tu do včera žádní turisté nebyli, docela zvyšuje pravděpodobnost blízkého setkání, o které jsem nestál. Přemýšlím, jestli umí medvěd plavat, ale pak si vzpomenu, že já bych to jezero asi taky nepřeplaval, takže mi je úplně k ničemu vědět, jestli medvěd plave nebo ne. Moc dlouho se tak nezdržujeme a pokračujeme zpátky k odbočce na Iceline trail. Tady začíná první hlubší sníh, k našemu štěstí je ale stezka vyšlapaná, takže jenom následujeme stopy. Potkáváme další dva turisty, kteří nám sdělují, že došli na první vyhlídku. Tak to je fajn, říkám si, tam dojdeme taky.

I přes vyšlapané stopy není stoupání po stezce zadarmo. Občas je to docela o hubu, ale úspěšně se dostáváme z lesa. Tedy po pravdě, les tu dřív byl, ale smetla ho lavina. Takže stoupáme po pozůstatcích laviny mezi polámanými stromy. Ale aspoň se moc nepropadáme. Následuje stoupání po bílé pláni střídavě ve sněhu a střídavě mezi kameny. Volíme raději škrábání se mezi kameny, protože ve sněhu se občas propadáme docela hluboko. Zároveň máme první výhled na vodopád  Takakkaw Falls a ledovec Waputik Icefield nad ním. První vyhlídku máme za sebou, za chvíli necháváme za sebou i rozcestí, které by nás zavedlo k Yoho Lake, odkud se dá přejít přes Yoho Pass k Emerald Lake.

Sklon stezky se vyrovnává a po chvíli ji dokonce nacházíme, protože sníh najednou mizí. Alespoň na chvíli se proto jde o poznání lépe než ve sněhu. Podle mapy bychom se měli dostat nad skálu po naší levici a pak už by to mělo být víceméně po rovině. Částečně ve sněhu a částečně po hlíně se drápeme do kopce a staneme na malém převisu, odkud vidíme, kam budou směřovat naše další kroky. Na výhled čumím doslova s otevřenou pusou. Netknutá sněhová pláň, po které musíme přejít a nad ní se tyčí hora obalená ledovcem. To jsou chvíle, které si zapamatujete na celý život. Zvlášť když se po chvíli pod slunečními paprsky uvolní kus ledovce a spadne dolů k úpatí hory.

Na pláni se držíme stop, které tady prošlapal někdo před námi, ale zdá se, že to šel jenom jeden člověk. Postupně překračujeme po sněhových převisech pár potůčků, abychom se dostali na malý kopec před námi. Jakmile se vyškrábeme nahoru, máme před sebou další sněhovou pláň a někde vedle nás také zamrzlá sněhem zapadaná jezera. Tady vyšlapané stopy končí. Po chvíli rozmýšlení, zde skončí i naše cesta. Pomyslný konec Iceline trailu je sice na Iceline Summitu, který je asi o 100 výškových metrů výš, než nyní stojíme, ale my to dneska zabalíme tady. V letních měsících si můžete dát okruh přes Celeste Lake zpátky do údolí, ale netuším, jestli je tato trasa schůdná a nehodlám to riskovat, a proto se raději vrátíme zpátky, odkud jsme přišli.

Výhled na zpáteční cestě je skutečně impozantní, protože máme celé údolí jako na dlani. V dáli se sice začínají sbírat dešťové mraky, ale i kdyby teď začalo sněžit, tak to dnešní zážitky nesmaže. Cesta zpátky ve sněhu ubíhá poměrně rychle. Párkrát se propadnu hlouběji, než bych chtěl, jednou dokonce do koryta potoka, takže moje už tak mokré boty nasávají další vodu a moje chodidla si asi myslí, že jsem v bazénu. Vylévat to nemá smysl, protože nás ještě pár potoků cestou dolů čeká.

Nakonec úspěšně přicházíme až na začátek naší trasy, kde nás čeká ještě půlkilometrový přesun po asfaltu k našemu autu. Až tady vylévám vody z bot, ždímám ponožky a nasazuju žabky. Takové horko jsem dneska nečekal, asi se půjdu opalovat. Zdá se, že předpovědi jsou tu někdy stejně k ničemu jako u nás, ale dnes si fakt stěžovat nebudu.

Praktické informace

Vzdálenost:

Zpáteční trasa po Iceline trailu na Iceline Summit měří zhruba 15 kilometrů a nastoupáte na ní okolo 800 výškových metrů.

Časová náročnost:

Trasu lze v letních podmínkách absolvovat za zhruba 4 hodiny.

Další (užitečné) informace:

  • trasa bude bez sněhu odhadem v polovině července do konce září
  • počet parkovacích míst je dost omezen, proto se vyplatí si přivstat (zvláště v sezóně)
  • výlet se dá udělat jako okruh přes Celeste Lake zpátky do údolí (trasa bude jen o trochu delší)
  • z Yoho Valley vychází spoustu dalších hezkých turistických tras (k Twin Falls, k Yoho Lake, k Takakkaw Lake nad vodopády, nebo náročnější třeba na Isolated Peak nebo Kiwetinok Peak)

Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz

Trasa po Iceline trailu nad Yoho Valley
Trasa po Iceline trailu nad Yoho Valley (po kliknutí na mapu budete v novém okně přesměrováni na Mapy.cz)

Podívejte se také na ...

Pokud se ti naše stránky líbí, dej o nich vědět svým známým! Díky.